Zvoní budík. Jako každý den je už 6:20, ale mně připadá, podle stavu, ve kterém se nacházím, že jsou teprve dvě ráno. Dvakrát posunu zvonění, ale v 6:40 už opravdu musím. Mám totiž tři, školou povinné děti, které jsou na tom s ranním vstáváním úplně stejně jako já. Nejprve probudím staršího syna. Myslím, že rána zvládá nejlépe z nás. Vypotácí se a maká na sobě. Zatímco si čistím zuby, postavím vodu na čaj a chystám snídani. Svačinky jsem naštěstí stihla už včera. Puberťák už snídá, za chvíli jede busem do města, manžel provádí hygienu a já jdu budit prvňáčky.  
raní vstávání
Mají těžkou a hlubokou půlnoc. Jelikož na mluvené slovo nereagují, zapínám hudbu a svlékám jim pyžamka, přinesu oblečení a začínám ho soukat na spící těla. Ponožky, trenýrky, kalhoty, tričko a nakonec i mikinu. Spí dál s dekou na hlavě. Dokončím mytí, naházím na sebe oblečení, dochystám lahvičky s pitím a snídani a jdu na ně znova. Tentokrát už trochu zhurta. Kluci protestují a pak se neochotně vymotají z peřin. Jdou čurat, nejlépe společně, abych pak mohla ještě vytírat WC. Na snídani se tváří, jako bych jim naservírovala s odpuštěním „suché z nosu nebo mrtvou myš.“ Ztrácím nervy a připravený manžel, je po pětiminutovém dohadování o nutnosti snídaně, začíná krmit jako miminka. Jednou se tomu smějí, podruhé jsou uražení a utíkají od stolu. Zrovna dneska jim rohlík s marmeládou vůbec nechutná. Dávám svačiny do aktovek, chystám zubní kartáčky bundy a boty. Je skoro půl osmé a jsem unavená jako ve čtyři odpoledne. Kluci konečně dožvýkali, očistili si zuby a obouvají si boty. Nachystaní u dveří vystartují ven. „Pojď sem, vrať se, nechybí ti náhodou něco?“  „Aha aktovka“, člověk fakt aby pamatoval na všechno.
Venkuzjišťujeme, že jsme ještě zapomněli klíče od šatny a vracíme se zpět. Když už jsme doma, chce se jim kakat. Tak máme na příštích deset minut vystaráno. Hotovo. Chtějí jít do školy sami, jsou přece už velcí.
medvídkové v posteli
Plížíme se za nimi s manželem jako indiáni a sledujeme, jestli se rozhlížejí na přechodu pro chodce. Dobře to dopadlo. Na to, že bydlíme sto metrů od školy, přicházíme téměř nejpozději ze všech. Loučíme se a my dospělí, kdybychom nemuseli do práce, vrátili bychom se zpátky do peřin. A to nemluvím o tom, že bychom měli být v práci správně na sedm. Ještě, že mám tolerantního šéfa.  No nic, budu to zkoušet zase příští den, třeba se někdy dostaví kýžený výsledek. Já se stanu ranním čilým práčetem, vše půjde jak po másle a budeme schopni se z domu vypravit během dvaceti minut. Krásná představa!

Summary
Ranní vstávání – hotové peklo
Share