Už když se kluci narodili, byli každý úplně jiný. Nejen vzhledově, ale pokud se to dá hned po narození o malinkých dětech říct, tak i povahou. Ten první „Áčko“ byl malý, ukňouraný bobíšek a s každým prdíkem ukrutně bojoval a srdceryvně kňoural. „Béčko“ byl veliký, dlouhý a pořád v pohodě, nějaké větry ho prostě nemohly rozházet. Jak šel čas, kluci rostli a „Áčko“, sice uplakané, proplouvalo životem bez jakéhokoliv většího problému.
dvojčata
“Béčko“, udatný rek a hrdina se svalovou hypotonií, podezřením na hydrocefalus a podobné neurologické lahůdky, byl nucený pořád bojovat někde po nemocnicích nebo alespoň trpěl cvičením Vojtovy či Bobathovy metody, pod neúprosným vedením své milované maminky. Protože byl tak statečný, doháněl menšího staršího bráchu ve všem, i když vždy přibližně s tříměsíčním zpožděním. Motoricky zdatné a pohyblivé „Áčko“ mělo talent snad na všechny sporty a na co sáhlo, to mu šlo. „Béčko“, tak trochu pohybové kopýtko, s tendencí zakopnout i na rovné cestě zase mělo talent na vše technické, matematické a poslední dobou i zeměpisné. Úplná hlava –  mapa.

My rodiče, dobře tyto rozdíly vnímáme a víme, že dva různí lidé se i různě chovají a jsou šikovní každý na něco jiného a samozřejmě to tak i bereme. To ve školce néééé. „Pojďte se podívat na ty obrázky, Áčko jakštakš, ale Béčko?? Co s tím jako budete dělat?“ Paní učitelka byla evidentně rozhozená z toho, že oba nekreslí (neběhají, nestaví, nespí a kdo ví, co ještě) stejně. Při focení jim zpočátku dávala jen jednu fotku, až do té doby, než jsme se ozvali. „Vy chcete dvě? Aha?“ No bodejť, když jsou dva. U zápisu do školy, jednomu doporučili odklad (díky horší motorice neuměl opsat psací „n“ a „e“) a hrozila poradna. Paní učitelka nám sdělila, že pokud chceme, aby do školy nastoupili, protože rozhodnutí je na nás, nemáme o poradně ani uvažovat, protože je automaticky smetou se stolu. Proč? No přeci, protože to jsou kluci a ještě k tomu dvojčata. Logika jako hrom. Ve škole, při slavnostním uvítání, si všechny děti šly pro diplom samostatně, jen ti naši, na vyzvání ředitelky: „pojďte oba, když jste bráškové“, šli společně.
dvojčata na sáňkách
Automaticky se od nich očekává, že všechno budou dělat naprosto stejně, ale kluci naštěstí mají více rozumu, než někteří pedagogové. Začalo jim to lézt na nervy, tak striktně chtějí jiné oblečení, hračky, jeden dlouhé a druhý krátké vlasy. A je to dobře, že v tom mají jasno už teď. Celý život mají ještě před sebou a my, rodiče, je budeme vždy podporovat, ať se v životě rozhodnou jakkoli, protože víme, že každý jsou jiný a jinak zaměřený a půjdou dál každý svou cestou.

Dvojčata jsou dva různí lidé
Ohodnoťte příspěvek