Vychovávat děti je velmi obtížné a složité. Zvláště náročné je období dospívání. To je velmi náročné i tam, kde jsou v rodině oba rodiče. Mimořádně náročné je to pak pro rodiče samoživitele. Nejnáročnější je pak výchova dospívajících chlapců. Samozřejmě i děvčata potřebují mužskou autoritu v rodině, ale její absence může ohrozit zdravý vývoj u chlapců. Je velmi obtížné tuto autoritu nějakým způsobem kompenzovat. Málokterá matka samoživitelka má zdravého otce, dědečka svého dítěte, který plnohodnotně vynahradí to, co schází.
Samozřejmě být rodič samoživitel neznamená, že vývoj dítěte bude narušen, jen je třeba výchově věnovat vyšší péči, což je samozřejmě vzhledem k nedostatku času dost náročné a stejně tak neplatí, že u dětí z úplných a fungujících rodin, kde je zdravý vztah mezi oběma rodiči, nevznikají problémy s chováním.
 

Filmy Xaviera Dolana

Vztahem dospívající chlapec versus matka samoživitelka se zabývá mladý kanadský režisér Xavier Dolan a to hned ve dvou filmem. Ve své částečně autobiografické prvotině Zabil jsem svou matku a v psychologickém dramatu Mami. Oba filmy jsou vysoce oceňované. Oba mají na československé filmové databázi velmi vysoké hodnocení. Pojďme si filmy ve stručnosti představit.
 

• Zabil jsem svou matku– v úvodu je třeba zmínit, že název je zavádějící, k žádné vraždě nedojde. Nicméně vztah šestnáctiletého homosexuálního chlapce a jeho nezralé matky je někdy opravdu vražedný. Sledujeme nuance v jejich vztahu, který se pohybuje na škále od hluboké nenávisti k opravdové snaživé lásce. Nakonec jsme svědky tichého smíření mezi oběma aktéry. Jedná se o velmi zdařilou autobiografickou prvotinu teprve devatenáctiletého režiséra a scénáristy v jedné osobě.

• Mami!Jedná se o příběh dospívajícího chlapce s velmi silnou diagnózou ADHD a jeho matky samoživitelky, které je podsouváno, že její syn potřebuje speciální péči, kterou mu nebude schopna zajistit. Matka přes doporučení odborníků trvá na tom, že svého syna dokáže zvládnout a ten dokáže zvládnout školu. Matka sama ovšem má problémy sama ze sebou. Film bohužel nedopadá dobře, což možná můžeme vnímat jako určité varování, protože diagnóza ADHD rozhodně není považována za vážnou, což neznamená, že nevyžaduje velmi individuální přístup.

---